Oční vada mě provází již několik let. První roky jsem si vystačila s občasným nošením brýlí na televizi, v ojedinělých případech na mimořádně přínosné hodiny ve škole. Poslední dobou to však bylo čím dál horší a situace dospěla do bodu, kdy na více než dvacet metrů nepoznám ani vlastní matku. Byla jsem tedy stále slepá nebo obrýlená, z čehož mi nevyhovuje ani jedno. Po prvních třiceti komentářích "vypadáš úplně jako tvoje máma" a "vypadáš jako učitelka z porna" mě totiž nošení brýlí poněkud omrzelo. (Také mi vadí, že v jediném úhlu, ve kterém vypadám dobře na instagramu, se mi odráží skla.) Rozhodla jsem se tedy pro přestup na kontaktní čočky.
Vzala jsem matku a šly jsme do nejbližší optiky. Prodavačka byla mírně otrávená, upravená čtyřicátnice, jejíž oči zdobily tlusté jogurťáky.
(Jsem jediná, komu připadá, že v optikách vždycky pracuje brýlatý personál? ...
Uchazeč: Mám tři vysoké školy, obor fyzika, všeobecné lékařství a oční optika.
Zaměstnavatel: Hmm, vynikající. A máte oční vadu?
Uchazeč: Ne, zrak mám v pořádku.
Zaměstnavatel: Takže brýle nenosíte?
Uchazeč: Ehm, ne...
Zaměstnavatel: Tak to pro nás bohužel nejste vhodný kandidát, nashledanou.)
"Můžu vám nějak pomoci?" zeptá se prodavačka otráveným tónem.
"Ano, chtěly bychom přeměřit zrak tady dceři a pořídit jí první kontaktní čočky," ujme se toho statečně mamka. Ženská si mě profesionálně prohlídne.
"Hm, dobře, tak se tady posaďte," pokyne mi významně, načež mi šteluje hlavu do měřícího přístroje a podaří se jí zaseknout mi krční páteř. Odevzdaně hledím vpřed a doufám, že se mi nerozmažou linky. Ženská mě mile překvapí, protože po celou dobu měření mlčí. Následně z přístroje vyjede papírek a ona si ho důležitě čte.
"Tak, vyšla vám tam jedna dioptrie na obou očích," prohlásí po chvíli. Vzhledem k tomu, jak slepá si připadám, se mi to moc nezdá, jelikož znám spoustu lidí se čtyřmi až sedmi, a trochu se stydím, že s tak slabou vadou fakt nic nevidím.
Ohledně nošení čoček mám jednu obavu, a proto se odhodlám zeptat: "Já jsem si jednou objednala nedioptrické barevné čočky, a byly moc velké, měla jsem pocit, že se mi nevejdou do oka... Vyrábí se čočky i pro menší oči a dá se to nějak změřit?"
Profesionální pracovnice optiky se na mě podívá poněkud pohrdavě a utrousí: "Vyšlo vám tady zakřivení 8,4." Mám sto chutí odseknout aha, dobře, tak to je mi hned jasnější, ale ovládnu se a mlčím. Ženská se zvedne a vydá se k jedné ze skleněných vitrín, přičemž nám dělá přednášku o tom, jak dlouho se čočky smí nosit. Za stálého monologu vyndá na pult jednu krabičku měsíčních.
"A ty jsou na tu jednu dioptrii?" zeptám se užasle.
"Ano," odpoví mi, jako by to bylo nad slunce jasnější.
"A to už je tady máte takhle připravený, že si je můžu rovnou nasadit?" divím se, protože jsem myslela, že se vyrábějí na míru.
"Ano."
"To je dobrý," vyměním si uznalý pohled s mamkou, načež se na mě prodavačka podívá tak, že radši zmlknu.
Přesuneme se ke stolku se zrcadlem. Tato milá a ochotná prodavačka mi vyndá jeden pár příslušných čoček a řekne mi instrukce, jak o ně pečovat a především jak je nasadit. Pak se usadí naproti mně a sleduje, jak mi to nejde.
Nejprve si vydezinfikuji ruce. Pak si od ní vezmu čočku, kterou měla připravenou na ukazováčku.
"Jak poznám, jestli není naruby?" zeptám se přitrouble.
"Podle zakřivení," utrousí. A jo. Nojo vlastně.
Opatrně zírám na čočku a na své oko v zrcadle. Mám dneska naprosto perfektní linky, protože mě absolutně nenapadlo, že si je už dnes budu nasazovat. No, budu se muset snažit. Pomalu přesouvám prst s čočkou směrem k oku, které v klíčový okamžik zavřu. Odkašlu si a kouknu na prodavačku, která mě sleduje znuděným pohledem. Zkusím to znovu. Po několika pokusech se mi podaří dotknout povrchu oka, ale čočka tam nedrží. Vyčítavě se podívám na prodavačku, která mi poradí, ať to oko víc otevřu. Já ho neumím víc otevřít, mám moc malé oči. Potřebovala bych čočky pro děti, nebo pro Asiaty. (To poznamenala mamka. Realitou je, že spousta Asiatů má větší oči než já.)
Po několika minutách se mi podaří čočku do oka vložit, ale je nepříjemně srolovaná a hrozně mě řeže. Vyřeším to tím, že zoufale máchám rukama a s otevřenou pusou mrkám.
Když paní optička usoudí, že už si poradím, zvedne se a jde něco dělat. Potom ji oslovi mamka: "Mohla bych vás poprosit? Já bych potřebovala trochu srovnat brýle, protože mi ty nožičky už moc nedrží a brýle mi padají..."
Ženská si od ní neochotně vezme brýle, natáhne je před sebe na délku rukou a prohlíží si je.
"No, ty jsou ale úplně křivé," řekne káravě. "Ukažte, jak si je sundaváte."
Mamka si je nasadí a pak je zase sundá. Prodavačka triumfuje:
"No, to máte z toho, že si je sundaváte jenom jednou rukou. Podívejte, tahle nožička je úplně vychýlená."
"Já jsem takhle zvyklá si je sundavat, ani o tom nepřemýšlím," řekne opatrně mamka.
"NO, MNĚ RODIČE JIŽ OD DĚTSTVÍ VŠTĚPOVALI, ABYCH SI JE SUNDAVALA OBĚMA RUKAMA, TAKTO, TY BRÝLE SE TOTIŽ POTOM NEVYCHÝLÍ," slabikuje dramaticky, a proces sundavání oběma rukama demonstruje. Mamce naskakuje žilka, jak se snaží zadržet smích, a mně spadne čočka na zem, načež ji nenápadně vymáchám v roztoku a pokračuju v marné snaze ji nasadit. Prodavačka se tváří tak káravě, že se mamky brýle samy provinile srovnají.
Po několika dalších minutách se mi konečně podaří čočku nacpat i do levého oka, což okomentuju překvapeným "jé, hele, už je tam!" a strhnu tím pozornost zpět na sebe. Šokovaně zjišťuji, že se mi nerozmazala ani jedna linka, což ani mamka, ani prodavačka neocení.
Za drobného klábosení zaplatíme a opustíme prodejnu. Za nejbližším rohem vybuchneme smíchy, takže skoro nevnímám fakt, že mě ty oči řežou a nic nevidím. Mamka si stále dokola nacvičuje správný proces sundavání brýlí, já slepě kráčím a těším se, až si ty čočky budu moct vyndat.
To jsem ovšem netušila, že jejich vyndání bude oproti nasazování hotové peklo.
