Myslela jsem si, že po tom, co jsem si nové čočky koupila a poprvé nasadila, už mám vyhráno. Měla jsem je v očích pár hodin, načež jsem se rozhodla, že už to pro dnešek stačí. Usoudila jsem, že bude lepší, když si oči zvyknou postupně.
Odhodlaně přicházím do koupelny. Nejdřív si pečlivě umyju ruce, protože se chystám na náročnou operaci. Pro jistotu si na konečky prstů kápnu trochu čočkového roztoku, aby to šlo líp. Vytřeštím na sebe (pořád ještě hezky namalované) oko a zkoumám ho. Dojdu k názoru, že musím čočku chytit ze stran směrem k prostředku dvěma prsty.
Polije mě panická hrůza, že se mi čočka k oku přilepila, že pod ní vzniklo vakuum a tudíž nebude fyzicky možné ji od oka oddělit. Následně mě polije panika, že si oko poškodím a protrhnu, až ji budu vyndavat. (Tenhle strach má nejspíš původ v dětství, kdy mě mamka často strašila tím, že pokud se mi poruší vnější blána oka, tak mi vyteče.)
Odhodlaně strčím prsty do oka a šmátrám. Trochu to lechtá, ale čočka se ani nehne. Zkouším to dál.
Oko mi zrudne a slzí. To je dobře. Když v něm bude vlhko, třeba se čočka líp uvolní.
O několik minut později se čočka stále ani nehne. Chce se mi brečet. To je dobře. Když budu brečet, třeba se vyplaví sama.
Po několika dalších pokusech zvolím mazanou strategii. Zkusím druhé oko.
Ukáže se, že z druhého oka se nedá vyndat už vůbec, protože je křečovitě stažené a prsty se mi do něj nevejdou.
Začínám skutečně panikařit, jelikož se zdá, že mi čočky zůstanou v očích navždy. (A pak se zanítí. A zplesniví. A vyteče mi oko.)
Po chvilce dostanu spásný nápad.
Chvíli hledám po bytě telefon, načež zapnu Google. Do vyhledávání napíšu "co dělat když mi nejdou vyndat čočky" a k mé úlevě vyskočí celá řada návodů. (Vážně obdivuju rodiče, kteří zvládli být dospělí i bez Googlu.)
V internetovém návodu píšou, že se mám dívat nahoru a čočku prstem stáhnout dolů. S klidem, jehož původ nechápu, upřu pohled vzhůru a ukazováčkem stáhnu čočku do středu oka, kde se sama sroluje a já ji obratně vytáhnu. Chvilku si ji překvapeně prohlížím, potom ji uložím do pouzdra a začnu úpět, protože mě začne řezat oko. Vyřeším to tím, že si ho usilovně žmoulám, dokud není ještě víc rudé.
S nově nabytým sebevědomím zkusím tentýž postup u druhého oka. Problém nastane v momentě, kdy čočka nejde stáhnout, protože mám druhé oko stále křečovité, tudíž nejde moc otevřít. Povzdechnu si.
O deset minut později mám oko stále málo otevřené a čočka je stále na svém místě. Začíná se mě znovu zmocňovat zoufalství.
Do koupelny přijde můj patnáctiletý bratr (aspoň myslím že je to on, mám už ty oči hodně podrážděné) a začne se mi smát. Vyzvu ho, ať si to jde teda zkusit, když je tak chytrej. On si k mému překvapení jde umýt ruce a nebezpečně se přibližuje. S nervózním smíchem ho ujistím, že to zvládnu, a začnu se znovu marně snažit. Chvíli mě pobaveně pozoruje, načež přijde a zvedne mi horní víčko. (Spodní si stahuju sama a druhou rukou šmártám po čočce). Potřebuju zamrkat, takže mu ruku odstrčím. Pak (už bez jeho asistence) pokračuju dál. Teď to jde ještě hůř, oko mě hrozně řeže a čočku nemůžu ani nahmátnout.
...
O mnoho minut později zjistím, že leží vypadlá na umyvadle.
